"Hdźe leži dypk, hdźež ma wosud našeje něhdy tak kruće zrosćeneje swójby swój započatk? Wěr mi, Alberto, čuju so pohnuty wšě tele lěta kaž nitku wróćo wić a za tym pytać, što je było, što je tam snano so suwać započało a runja njenaprošnej zakonitosći jedyn kamjeń za druhim z jeje fundamentow wubiło. Prašam so, što bych činił, bych-li, zanjo wšo pozdźiše, móhł nětko wšitko hišće raz přežiwić, rěčeć, rozsudźić? Kak bych dźensa jednał?"
Takle rozmysluje Jan Delan, syn něhdyšeho wulkobura a nawoda na wokrjesnej runinje, hdyž je njewobeńdźomnje ze swójbnymi stawiznami konfrontowany. Ma so wujednać ze swojim bratrom Tomašom a ma so rozsudźić, hač dale wostanje tam, hdźež na nawodniskim měštnje widźi tež pozadki a hłubiny, kotrež wjace sobu zamołwić njemóže.